Historie Pomníku dětských obětí války

LIDICKÉ DĚTI

Osud dětí je na lidické tragédii nejsmutnější. Odloučení dětí od matek proběhlo v tělocvičně kladenského Gymnázia. Děti byly odvezeny autobusem na nádraží, pak jely vlakem do Lodže, kde žily 3 týdny ve sběrném táboře.

Nejmenšímu dítěti byl 1 rok a 6 dní, nejstarší hoši byli do 15, dívky do 16 let. Dne 2. července bylo rozhodnuto o jejich osudu. Několik dětí dostalo tajně korespondenční lístky, aby napsaly svým příbuzným. Poté byl vydán rozkaz o převozu do vyhlazovacího tábora v Chelmnu nad Nerrem.

Přivezené oběti byly do zámečku přiváděny s tím, že pojedou dále. Musely se svléknout, ponecháno jim bylo jen prádlo, ručník a mýdlo, aby se mohly před cestou vykoupat. Nato byly odváděny do nákladního auta zvlášť upraveného pro 80-90 osob, kde byly během 8 minut usmrceny výfukovými plyny. Zde končí poslední stopy lidických dětí.

Ze 105 lidických dětí zůstalo naživu jen 17. 9 adoptovaných německými rodinami a 7 nejmenších do 1 roku, které byly umístěny v Praze v německém dětském domově. Jeden chlapeček v domově zemřel. Po lidické tragédii se matkám narodilo 7 dětí, naživu zůstaly jen dvě. Jeden chlapec se narodil v koncentračním táboře, ale po porodu byl ihned usmrcen.

10. června, v den první tryzny, jedna z lidických žen, Anna Hroníková, po skončení slavnostních projevů vznesla k národu prosbu: „Pomozte nám najít naše děti“.
O jejich osudu nebylo nic známo.

Za pomoci paní Hany Benešové se pak vydala skupina složená ze dvou členů policie a dvou lidických matek po stopách dětí. Pátrání skončilo v květnu 1947, kdy bylo nalezeno poslední dítě, Václav Zelenka.

POMNÍK DĚTSKÝCH OBĚTÍ VÁLKY

Tragičnost lidického zločinu hluboce zasáhla akademickou sochařku prof. Marii Uchytilovou.V roce 1969 se rozhodla vytvořit bronzové sousoší lidických dětí, které mělo být zároveň vnímáno jako "Památník dětským obětem války".

Vytvořit dvaaosmdesát dětských soch v nadživotní velikosti jí trvalo dvě desetiletí. Ateliér, kde pomník vznikal, za tu dobu navštívily desetitisíce lidí z celého světa. Spontánně se začaly sbírat finanční prostředky na realizaci sousoší, které již tehdy oslovovalo každého, kdo ho spatřil.

V březnu 1989 dokončila autorka dílo v sádře, avšak z vybraných finančních darů nikdy nic nedostala. První tři sochy tak odlila do bronzu ze svých vlastních úspor. Bohužel na podzim roku 1989 nečekaně umírá. Své životní dílo tak spatřila umístěné v Lidicích jen ve své vlastní představě.

Od roku 1990 pokračoval v práci, ale již sám, její manžel J.V. Hampl. Na jaře 1995 byla na vyznačeném terénu zhotovena betonová podstava obložená žulovými deskami a poté přišla ta dlouho očekávaná chvíle. Ke svým matkám do Lidic se navrací 30 dětí v bronzové podobě.

Od léta 1996 se s různým časovým odstupem instalovaly další sochy. Posledních 7 bylo odhaleno v roce 2000. Nyní se tu do údolí dívá 42 dívek a 40 chlapců zavražděných v roce 1942.

Akademická sochařka Marie Uchytilová
17.1. 1924 – 16.11. 1989

Dětství a studentská léta prožila v Plzni, kde studovala sochařství u prof. Otakara Waltera. V letech 1945-1950 byla posluchačkou Akademie výtvarných umění v Praze u prof. Otakara Španiela (obor medailersko-sochařský), poté byla profesorkou sochařství na odborné výtvarné škole v Praze.

Je autorka velkého množství plastik, portrétů a medailí. Vytvořila sochu Barunky pro Českou Skalici a její jednokorunová mince ženy sázející lipovou ratolest byla naším nejdéle obíhajícím platidlem. Od roku 1969 pracovala nepřetržitě na „Památníku dětských obětí války“, prvním svého druhu na světě.

Zemřela náhle na srdeční infarkt v předvečer 17. listopadu 1989.

Pamětní síň se sochařskou a medailérskou tvorbou ak. sochařky Marie Uchytilové, kralovické rodačky, je umístěna v muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici.

V roce 2000 byl "Památník dětských obětí války" konečně zhotoven v bronzu. Naplnila se tak slova jeho autorky akademické sochařky Marie Uchytilové.

Velký dík patří všem, kteří myšlenku díla sochařky Marie Uchytilové a Jiřího V. Hampla morálně a finančně podpořili.