Druhá polovina srpna: Josef Hroník, nar. 16. 8. 1927

Kdoví, na co myslel šestačtyřicetiletý horník Václav Hroník, když ho zlotřilci vyhnali oné osudné lidické noci z domku číslo popisné 29 a spolu s ním téměř jednasedmdesátiletou maminku, taky manželku Františku, taky jejich sedm dětí. Zatím stáli před domovem na buštěhradské silnici všichni a hleděli tam dál, kde ležela čerň Podhorova rybníku. Vlevo měli blízký potoční můstek a za ním statek Stanislava Horáka, vpravo kostel a školu. Ještě to bylo dobré, ještě byli spolu. Až teď! Vlkodlaci vydělili z rodinného společenství jeho, Václava Hroníka staršího, a rovněž dvacetiletého syna Václava. Těm dvěma byla určena cesta do Horákova statku, na zbývajících osm čekala budova školy.

Začal snad šestačtyřicetiletý horník tušit, že nadchází chvíle zlomu, jež vyžaduje rozhodnutí a vzápětí čin? Na co v té chvíli myslel? Možná si vzpomněl, že ve svých čtyřech letech ztratil otce a od té doby musel mamince pomáhat živit rodinu. A tak od dětství poznal těžký životní úděl, naplněný klopotným úsilím vydobýt si alespoň kousek živobytí. Ani v manželství tomu nebylo jinak. Vždyť se ženou Františkou přivedli na svět devět dětí, a každé chtělo jíst! Možná se teď Václavu Hroníkovi mihla před očima dcera Marie, která už zemřela, a taky Terezie, jež v Lidicích nežila, takže jich zbývá sedm – a jenom nejstarší Václav nosí z kladenských hutí výdělek.

Tehdy Václav Hroník pohlédl na řádku svých dětí, jež stály na matčině straně, připraveny k cestě do školy. Na Květu, Josefa, Boženu, Zdeňku, Zdeňka a Martu. Květě bylo šestnáct, Martě jeden rok. Zdeňkovi necelých osm, Zdeňce necelých dvanáct, Boženě třináct. Proboha, co si s nimi, a s těmi malými obzvlášť, má Františka počne, až nás s Václavem pohltí Horákův statek? napadlo s hrůzou havíře Hroníka. A pohlédl na klenoucí se bříško své dobré pracovité ženy, v němž klíčil další, desátý život. Obavy a úzkost ho sevřely. V té chvíli se Václav Hroník rozhodl.

„Pepíku, pojď,“ vyzval syna stojícího na matčině straně, „pojď, chlapče, pojď se mnou.“ V rozhodujícím okamžiku ho napadlo, že ženě Františce ulehčí, když si Josefa vezme na svou cestu. Nevěděl ovšem, že Božena, Zdeňka, Zdeněk a Marta budou zavražděni v plynovém voze v polském Chelmnu. Nevěděl, že syna Františka zabijí dozorkyně v ravensbrückém koncentráku, jen co se tam narodí. A tak zopakoval:

„Pepíku, pojď.“ A syn šel. Až na zahradu Horákova statku, až k popravčí zdi. Ještě tam podle zvrhlých pravidel, jež nacisté pro Lidice stanovili, stát neměl. Ještě mu nebylo patnáct. Patnáctých narozenin by se dožil až 16. srpna roku 1942.

Přehled článků kalendária