Druhá polovina března: Josef Pitín, nar. 16. 3. 1903

„Krucinál,“ zahučel dělník Josef Pitín v lidickém domku číslo popisné 92, který stál na návrší nad návsí, „to ticho mi jde na nervy, barák je jako vymetenej.“

„Slyšíš ho, Franto?“ volala matka Marie Pitínová do vedlejší místnosti na druhého syna, o dva roky mladšího. „Jen vytáhne Bláža s maličkým paty, strejdovi se po Jiříčkovi stejská.“

„Kdy se vlastně vrátí?“ František nakoukl do otevřených dveří. „Bylo to vůbec nutný? Jirkovi přece nic není. A za chvíli jdu na noční…“

„To seš táta?!“ napomenula ho matka. „Buď rád, že se pan doktor na chlapce podívá. A neboj se, Bláža ví dobře, že máš noční.“

V té době – a bylo 9. června roku 1942 – šestatřicetiletá Blažena Pitínová už pobývala s jedenapůlměsíčním synem Jiřím u sestry Marie Kvasničkové v jejím bytě v pražských Dejvicích, v ulici Na Hutích číslo 8. V tomtéž domě bydlel a provozoval ordinaci doktor Frič, dětský lékař, a protože u něho paní Kvasničková posluhovala, nejspíš prohlédl maličkého pacienta jaksi ze známosti. Ani babička Marie, ani strýc Josef, ani otec František se už nedozvědí, jak vyšetření dopadlo. Sestra sice Blaženu přemlouvala, aby se navečer do Lidic nevracela, aby u ní s Jiříčkem přespala, ale manželka neměla stání. Vždyť se Franta vrátí z noční, říkala, chci mu připravit něco k jídlu. Kam až sahá láskyplná oddanost lidických žen? Dnes už to víme – až k vlastní smrti.

Když žena s dítětem v náruči vstupovala do Lidic, němečtí vojáci se už šikovali k uzavření obce. Když dělníka Josefa Pitína vedli ke statku Stanislava Horáka, netušil, že se s matkou, bratrem, švagrovou a synovcem už neuvidí. Když Marii Pitínovou se snachou Blaženou a vnukem Jiříčkem odváželi do Kladna, ženy nevěděly, že je potom čeká už jen jedna cesta, poslední. Zato hutník František Pitín věděl, když se ráno vracel z noční směny, co se v Lidicích děje. Nevstoupil tam.

A Josef, před nedávnem devětatřicetiletý a plný chuti do života, už stojí před popravčí zdí, tvář má rozbitou pažbou pušky a zuby vymlácené, leč stojí pevně – a drží palce bratru Františkovi, aby to tam v lesích u Unhoště zvládl, aby se dostal dál, pryč, z dosahu zběsilé nenávisti. Ale František to zvládnout nemohl, neboť jidáš v těle českého lesního manipulanta se s utečencem setkal a na gestapu si řekl o své stříbrné.

Jediný obyvatel lidického domku číslo popisné 92, Jiří Pitín, apokalypsu přežil. Za měsíc, 23. dubna 2008, mu bude šestašedesát. Jirko, kamaráde, tys to všechno zvládl. Blahopřejeme ti už teď.

Přehled článků kalendária