Výtvarné řešení expozice Lidice
Bohumír Prokůpek

... snad nejdůležitější zásadou je udržet na uzdě sebe sama
Pavel Štingl

Výtvarné řešení expozice Lidice
Bohumír Prokůpek

Tento text si můžete nyní poslechnout i ve zvukové ukázce z časopisu Polyfémos zde.

Jak vzniklo výtvarné řešení Lidického památníku? v podstatě nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že šokem. Když jsem byl vyzván abych vytvořil návrh řešení, dostal jsem od zadavatele jako vodítko publikaci PhDr. Eduarda Stehlíka „Lidice, příběh české vsi“. Jistě, jako asi každý jsem znal příběh Lidic, ale po přečtení této knihy jsem se ocitl ve stavu velkého rozrušení, bylo mi až fyzicky špatně, nemohl jsem spát. Měl jsem před očima šílené detaily a hlavně tváře lidí, kteří se ocitli v obludné hře o moc, kde životy nemají cenu. Chodil jsem do Lidic a v noci jsem procházel prázdný prostor, snažil jsem se vnímat signály, které jsou v tomto místě uložené. Je vidět na trávě co se tu stalo, anebo na kamenech? A co stromy, těch pár, které zbyly? Anebo se po čase už skutečně nepozná nic? Věci, které se staly upadnou v zapomnění, když ti, kteří vzpomínali odejdou? A je možné na takovéhle věci zapomínat? Vždyť se nepřestaly dít, stále o nich slyšíme, je to vlastně stále totéž, boj o moc nad jinými, nad světem.

Pomalu jsem začal vnímat, které věci na mne působí, v čem je síla vzpomínek, co je jejich matérií. Nakonec to byli lidé, tváře a jména, a jejich svět. Jenže tenhle svět už neexistuje, na jeho místě je pláň. Ale zůstalo několik autentických předmětů a fotografie. A jak už to fotografie umí, přenáší nejen vzhled, ale i atmosféru, plynoucí čas a vrací nám i naše, často už uvědomělé, pocity.

Můj původní záměr, který získal obrysy během seznamování s materiály, byl asi takovýhle: tváře a jména, světelné vzpomínky na něco, co už není. Zde sehrála svou roli jedna příhoda z mých toulek po rodné Vysočině. V obci Kaliště, rodišti Gustava Mahlera, jsme si dali sraz s přítelem básníkem Milošem Doležalem na půlnoční mši ve zdejším kostelíku. Mladý farář se potýkal s kázáním tak, že už jsme váhali, zda nevyrazit do krajiny. Pak ale, jak je v místě zvykem, začal předčítat jména mrtvých i živých, vlastně všech obyvatel obce, za které byla tato mše sloužena. Cítil jsem mrazení, byli totiž najednou přítomni všichni, živí i mrtví, celá obec Boží.

Tento prastarý obřad, který sahal jistě až za hranice křesťanského času, se mi vybavil zde v Lidicích. I toto bylo svolávání těch, kteří odešli. Ke vzpomínce pro jedny, ke svědectví pro druhé. A najednou mi bylo jasné, že středem dění bude prostor vytyčený dochovanými kostelními vraty a světelným obrazem oltáře zničeného kostela sv. Martina. Právě prázdné prostory zde mají svůj smysl, právě prázdnota, odejmutí zjevného, je zde obsahem. A právě jen světelné obrazy toho co bylo a už není zde mají hodnotu výpovědi. K nim pak jsou protikladem jména otisknutá v betonové zdi. Ostatní prvky už jsou více funkční, hlavní napětí bylo pro mne dáno atmosférou, kterou vytváří tento „střed obce“, dotvářený vertikálami ostatních ploch. Třetím významným bodem prostoru byla pro mne plocha, na kterou jsem chtěl promítnout obraz mrtvých mužů. Těla měla ležet na zemi, ve skutečné velikosti, plocha měla mírně stoupat a být tak od okolního terénu přece jenom oddělena. Z dochovaných tří fotografií vznikl výsledný obraz elektronickým spojením. Původně jsem nechtěl do žádných dobových materiálů zasahovat. Prach, škrábance a často krev, to všechno pro mne byly stopy skutečných dějů a dotvářely autentičnost těchto sdělení. Fotografie mrtvých však nakonec jiné řešení neumožnila. Nízká ostrost dvou hlavních snímků neumožňovala dostatečné rozlišení. Dva snímky, které na sebe bezprostředně navazují, byly pořízeny pouhým pootočením fotografa a je na nich vzdálenější pohled na těla a stěnu Horákova statku. Třetí snímek, který jsem měl k dispozici, byl naopak detailnější, nepatrně z jiného úhlu. Tam kde jsem identifikoval stejná těla jsem snímky spojil. Bylo to pro mne velké dilema o pravdivosti sdělení, snad jsem tím celé věci moc neublížil.

Většinu prostor jsem cítil jako otevřenou, tedy bez stropů. Kovovou sítí, zavěšenou na stropě místo podhledu, jsem se snažil potlačit ukončenost prostoru směrem nahoru a prostor, mizející do tmy tak znejistit, definitivně ho neukončovat. V místech, kde jsou zmiňováni mrtví však bylo třeba tíseň i uzavřenost sdělení posílit. Zejména v místě, které je věnováno strašnému osudu dětí bylo podle mne třeba vytvořit určitý labyrint s až hmatatelnou úzkostí. To jsou tedy prostory, kde je vytvořen strop. V několika místech jsou předměty, které se dochovaly. Jsou umístěny buď ve třech nikách ve zdi anebo ve dvou zasklených vitrínách v zemi. Ty v zemi jako připomínka míst, kde byly nalezeny. Je to jakýsi hrob.

Jako konečný bod expozice jsem vnímal nutnost svědectví, odděleného i formálně od ostatních projekcí, od ostatní expozice. Jestliže expozice celá nás přenáší do minulého času a chce, abychom se ho účastnili, pak závěr je jednoznačně současný. Je aktuálním svědectvím, je soudem. Právě zde se pro mne ukázala profesionalita kolegů, jejich hluboký vhled a znalosti. Sotva bylo toto téma zmíněno, pan Štingl prostě řekl, to už mám natočené, je to připraveno.

Nezmínil jsem doposud naprosto podstatnou součást expozice, tj. filmové projekce. Zde se musím vrátit k začátků projektu. Právě díky oběma hlavním spoluautorům, Dr. Stehlíkovi a panu režiséru Štinglovi, bylo k dispozici množství fotografií, filmových dokumentů a archiválií. A co je nejdůležitější, nebylo mezi námi rozporu v hlavních obrysech toho, co ukázat. Pan režisér Štingl měl svoji jasnou představu a spolu jsme hledali způsob, jak ji realizovat. Vstupní prostor, jak já říkám „rotundu“, viděl od začátku jasně jako trojitou projekci monumentálního účinku. To se mu podařilo. I jinde jsem si musel uvědomit, že jeho filmové projekce jsou natolik silné, že jsem odstraňoval postupně některé zamýšlené složky expozice, aby síla tohoto sdělení nebyla narušena. To byl hlavně případ „bunkru“ s tématem dětí, který je jedním z nejemotivněji působících míst expozice a kde se k celistvému sdělení filmového dokumentu asi nedá už nic dodat. Je pro mne nutností zmínit i mistra střihu Luďka Hudce, jehož umění jsem mohl sledovat ve střižně ale i v samotné expozici, kde jeho jasné názory nepochybně prospěly celkovému vyznění.

Při úvahách, jaké materiály použít jsem za základ zvolil beton, věcný, funkční, neokázalý až studený, s povrchem přijímajícím otisky. Atmosférou měl být zšeřelý prostor, ze kterého vystupují světlem oddělené bloky nestejných výšek a orientace. Řešení prostoru se nemělo vyhýbat funkčním konstrukčním prvkům stavby. Další materiály už se přirozeně vázaly na tuto volbu, tedy kov a sklo. K sezení pak byly použity čisté bloky bukového dřeva. Sám prostor expozice jsem navrhl během čtrnácti dnů zcela souvislé nepřerušené práce. Pracoval jsem v určitém „vytržení“, ve dne v noci. Podívám li se dnes na původní návrh, je v něm oproti realizace překvapivě málo změn. Co naopak bylo třeba vytvořit, byly vstupní prostory, a to tak, aby byly čistým, funkčním a pozitivním kontrapunktem celé expozice. Zde se citlivě projevil arch. Jan Žalský, který i v ostatních částech expozice pomáhal sladit mé návrhy s výrobní realitou.

Přemýšlím li nad současnou podobou toho, co jsme vytvořili, vidím jako nezbytné pro život tohoto útvaru i dokončení navržené informační části v prostoru pod současnou tribunou u parkoviště. Současná expozice, jak jsme zamýšleli, má výrazně emotivní charakter. Je však nutné, aby obrovské množství materiálů, shromážděných především oběma spoluautory, Dr. Stehlíkem, režisérem Štinglem i dalšími, nalezlo svou cestu k těm, kteří budou chtít svůj emotivní zážitek doplnit o fakta.

Jako další úkol vidím i ve vizuální připomenutí zmizelé obce v současném pietním prostoru, který bez tohoto dokončení by se mohl v budoucnosti stát jen jakýmsi promenádním parkem a devalvovat tak sílu paměti místa.

Posledním, patrně vzdáleným cílem, by pro mne bylo vystavění nového lidického kostelíka, který už ve své mysli vidím. Tak by se uzavřel pomyslný oblouk času.

Bohumír Prokůpek

... snad nejdůležitější zásadou je udržet na uzdě sebe sama
Pavel Štingl

Mám-li hovořit za svou část autorského vkladu do nové expozice lidického muzea, pak bych rád úvodem vzpomněl určité tradice, kterou polyekránové formy v naší zemi mají. Málokdo ví, že tato zemička je vlastně velmocí na víceplátnové projekce. Jejich důmyslné programování a řízení se rozvíjí od šedesátých let, kdy se velikou atrakcí Prahy stala Laterna Magika. To byly doby spojené s režiséry významných jmen, jako byl Miloš Forman, Jan Roháč, Radúz Činčera a další.

Vzhledem k nedostatku domácích financí se v průběhu let sedmdesátých a osmdesátých řada realizací vyvezla do zahraničí na nejrůznější světové výstavy a další okázalé atrakce.

V muzeálním světě se polyekrany objevují v posledním desetiletí především s rozvojem a zlevňováním datatechnologií. Navzdory velikému potenciálu tvůrců se však našim muzeím multimediální realizace až dosud téměř vyhýbají. Svou roli hraje patrně i slabé povědomí muzejníků o dramaturgických možnostech současných technických pomůcek.

V našich expozicích objevíme nezřídka jakési improvizované kino prezentující pohyblivé obrázky z nejrůznějších archivních zdrojů. Programy bez patřičného zpracování pak dost často nekorespondují s expozicí, či zatěžují návštěvníky svou délkou. Souhra technologických možností moderních dataprojektorů s patřičnou výtvarnou koncepcí je u nás naprosto výjimečná.

Jinak je tomu v některých evropských zemích. Největší množství zdařilých multimediálních expozic objevíme v muzeích zasvěcených historii dvacátého století – tedy logicky válečným konfliktům této epochy. Z nejvýznamnějších instalací, které já sám považuji za velmi inspirativní, můžeme jmenovat muzea na vyloďovací linii Normandie, válečné expozice na různých místech Británie a konečně velmi zdařilé rozsáhlé Imperial War Museum v Londýně.

Nedokáži posoudit, zda v našem kontextu trpíme v okruhu odborné veřejnosti nedostatečnou znalostí o zahraničních muzejních trendech. Mohu však konstatovat, že dřívější apriorní odmítání moderních technologií pro jejich cenovou nedostupnost je vývojem posledních několika let již neopodstatnělé. Dožili jsme se doby, kdy zázemí pro kvalitní muzeální expozici se pohybuje v relacích, které zaopatřit je jednodušší, než sehnat kvalitní tým k vymyšlení koncepce a zrealizování efektní a filosoficky hluboké expozice.

Vlastní práce na mé části autorské spolupráce v Lidicích – tedy na filmech pro multimediální části muzea byla velikým dobrodružstvím. Když jsem začal oslovovat členy realizačního týmu – které jsem pochopitelně volil ty nejlepší v oboru a nejzkušenější s neobvyklými multivizemi, zdáli se všichni až zaskočeni tím, že se vůbec dožili doby, kdy se někdo rozhodl podobným záměrem instalovat stálou expozici. Většina z klíčových tvůrců přijala svou účast v týmu za něco čestného a oborově prestižního.

Střihu, jenž každé složitější multivizi ve skutečnosti vdechne život, se ujal Luděk Hudec. Za kamerou dotáček byl Miroslav Janek, zvuková režie se rozložila hned mezi dva mistry svého oboru – Pavel Rejholec míchal a zvukově moduloval jednotlivé projekce, zatímco Pavel Dvořák doslova krotil akustiku poněkud jeskynního prostoru muzea.

Velikým dílem přispěli také kolegové z Národního filmového archivu – Karel Čáslavský, Eva Pavlíková a Tereza Dvořáková.

Náš záměr byl totiž o to nesnadnější, že v labyrintu minulosti projektory nezobrazují stylizované záběry, jak tomu obvykle u multivizí bývá, ale pro autenticitu příběhu jsme zpracovali stovky hodin filmových archivů, které ožívají na betonových projekčních plochách jak dotyky starých časů.

Práce s archivními materiály pro emotivní memoriál je vlastně blízká čarodějnému uzdravování dokumentárních filmů. Je třeba si uvědomit, že většinu materiálů, které jsme zpracovali natáčeli „profesní kolegové“ před desítkami let pro zcela politicky ideologizované zpravodajství. Záběry ze žurnálů UFA měly své jasné pevné zákony na kompozici, vazbu i zvukovou dramaturgii. Jsou to vlastně stylizované snímky s jen částečnou autenticitou.

Naše sestřihy ovšem vlastně nejsou zpravodajským remakem. Dali jsme si za úkol zrcadlit atmosféru starých časů, atmosféru první republiky s její harmonií a napětím, která se ovšem zlomí do dramatu Druhé světové války. To všechno se snažíme přiblížit bez průběžného komentáře a bez vysvětlování co bylo co a kdo byl kdo.

Po celou dobu jsme se snažili dodržet, že snad nejdůležitější zásadou je udržet na uzdě sebe sama. S šestnácti projektory se dá v uzavřeném prostoru vytvořit veliký efekt. My jsme ovšem nepřišli vytvořit něco samoúčelně okázalého, nýbrž sdělit nápaditou, ale citlivou formou opravdovou historii. Člověk si musí na každém kroku uvědomovat, že pracuje se skutečnými příběhy, s privátními kronikami rodin, jejichž potomci dodnes žijí a že připomínáme také odkazy těch, kteří se nedožili. Zahynuli, ale mnohdy pomohli přežít těm, kteří dnes vydávají svá svědectví.

Hrdinství je v dnešním světě na filmových plátnech komerčních kin tolik, že až devalvuje. My jsme podobnou techniku, kterou se jinde promítají dobrodružné příběhy, využili pro přiblížení událostí zcela reálných a přesto neuvěřitelných. Realita Lidic však daleko předčí všechny fantaskní představy o hrdinství. Naším nejsilnějším triumfem je autenticita, opravdovost prožitého, psychologie konkrétních dějů...

Tam, kde se ve filmových příbězích píše „příběh na motivy skutečných událostí“, tam my pracujeme s vážnou realitou, se svědectvími stále žijících pamětníků a s jejich zažloutlými rodinnými fotografiemi. To jsou pádné argumenty, všudypřítomné v každém motivu, který nabízíme návštěvníkovi. Přesto však nejsilnějším argumentem je místo samo. Naše stylizované snímky by nikdy neměly ten dopad, kdyby se nepromítaly přímo na místě někdejších událostí.

Není pádnějšího důkazu pravdivosti vyprávění, než možnost vyjít z potemnělého prostředí muzea do bílého dne a spočinout před prázdným prostorem, ve kterém dříve žila vesnice. Z každého pohledu je patrno, že toto místo nemohlo být neobydleno. Je to prostor naprosto typický pro lidské obydlí. Stačí jen připomenout, že tady panoval život po mnoho generací až do okamžiku, kdy se někdo rozhodl drasticky změnit přirozený běh událostí. Takový byl náš cíl a naše služba odkazu místa jménem LIDICE.

Výsledkem naší práce tedy bylo vytvořit vyváženou harmonii poselství místa s archivy minulosti a to vše organicky zasadit do výtvarně působivého prostředí. Věříme, že výsledek naší práce by mohl být inspirativním argumentem pro další místa v naší republice, které se nabízejí k tomu, aby nepoučitelnost lidstva z vlastní historie byla alespoň částečně narušována.

Pavel Štingl