PidiLidi na celostátní přehlídce dětského divadla ve Svitavách

Představení vzniklo na motivy básně K. J. Erbena, děti však vnesly do tohoto tématu i svůj dnešní pohled na zlobení, vztah s maminkou a na strašení vůbec. Soubor se naučil pracovat s poezií, symbolickým divadlem a stínohrou.

Soubor se na přehlídku přepravil díky společnosti Pragotour+, s.r.o. a strávil ve Svitavách dva příjemné a inspirující dny. Děti viděly představení jiných souborů, zúčastnily se dětských diskuzních klubů a vyzkoušely si hrát v profesionálně vybaveném sále.

Pro soubor to byla opravdu velká zkušenost, neboť hrál hned dvakrát v jednom dni a to nejen pro ostatní děti ze souborů, ale také pro seminaristy, studenty vysokých škol, novináře, fotografy a desetičlennou odbornou porotu z řad divadelníků, dramaturgů i scénografů.

Hodnocení poroty bylo velmi kladné a pozitivní, hovořilo se o kvalitním a smysluplném divadelním představení a nutno zmínit, že se také hovořilo o představení jako o jednom z nejzajímavějších počinů na celé celostátní přehlídce.

Pro všechny to byl nezapomenutelný zážitek, po představení se diváci ptali dětí na Lidice a o to dojemnější bylo poslouchat odpovědi dětí ze souboru, protože si byly velmi dobře vědomy, že Lidice k našemu souboru patří a my můžeme i díky divadlu dále šířit jejich odkaz a vzpomínku.

Z hodnocení poroty:

PIDILIDI, PAMÁTNÍK LIDICE - POLEDNICE Inscenace Erbenovy Polednice (režie Kateřina Oplatková Rezková) začíná hrůzostrašnou stínohrou, v níž se objevuje řada rukou a červená světla, což evokuje obraz odpovídající tomu, jak tuto baladu známe. Pak všichni vycházejí před plátno, položí do půlkruhu červené svíčky a začínají obrazy a metaforami vysvětlovat obsah básně. A především současný pohled na téma vztahu matky a dítěte, protože ten je v podstatě stále stejný. Cenné ale rozhodně je, že původní předlohu nezesměšňují. Čtyři dívky si navlékají zástěry a gumové rukavice a stávají se kolektivní matkou a všichni ostatní dítětem, usazeným u svých tabletů, iPodů a tak podobně. A odehrává se gradace vytáčení matky dítětem, které má legraci i z toho, že chce matka volat polednici, protože strašidla dnes už neexistují. Nejdřív se matka nedovolá, pak je to omyl a maminka odchází a děti volají polednici z legrace, ale když se pak v závěru ozvou kroky, volají maminku. Byla to sugestivní a působivá koláž. V každém případě jde ale o úctyhodné dílo, které nás zaujalo. Také ve veřejné diskusi bylo oceněno zachování balady, a že to má k Erbenovi pořád dost blízko. Také zde v rámci diskuse o tématu padl mimo jiné názor, že je to o dětech, které se za každou cenu o něco pokoušejí, ale když je jim nejhůř, volají matku. A v tom že je posun proti Erbenovi, kde je to hlavně o matce a tady hlavně o dítěti. A od lektorů jsme se dozvěděli, že pro soubor byly svíčky, jejichž významy jsme četli různě, symbolem života dětí, které nakonec sfouknutím svíček zemřou.

Rozhovor: ......SE SOUBOREM PIDILIDI (ptala se Eva Davidová)

Jak dlouho jako soubor pracujete?
Asi rok, rok a půl, je to různý, ale celý kolektiv rok a půl. Jsme z Lidic, ze Hřebče, Stehelčevsi, Čičovic, Kladna...

Jak inscenace vznikala?
My jsme začali dělat návrhy na Polednici tak, že jsme nejdřív zkoušeli různý texty, různý náměty, který se tam hodily. Potom jsme si to přečetli, zapamatovali si to a něco jsme z toho poskládali a dali jsme tam ještě nějaké věci, co by mohly být v dnešní době, i-phony, tablety a tak.
My jsme si s Káťou povídali o nějakých strašidlech, Káťa povídala o něčem strašidelným a pak nás nějak napadla ta Polednice. Nejdřív jsme začali u toho normálního textu (Erbenova, pozn. redakce), a pak jsme pokračovali k tomuhle.
Bylo to tak, že nejdřív jsme chtěli říkat tu básničku, ale najednou Káťa měla velice dobrý nápad, že tam přidáme nějaké naše věci, nápady. Měli jsme nápad, že uděláme stínohru. Říkali jsme, co polednice dělá, jak asi vypadá, někdo řekl, že vypadá jako lednice - po - lednice. A pak nám Katka vysvětlovala, co to vlastně ta polednice je, ukazovala nám i ukázku, jak by mohla vypadat - pustila nám horor.

Jak jste došli k tomu, že ta polednice je vlastně maminka?
Protože ty děti zloběj tu mámu, takže jsme tam určitě museli dát tohle.

Co vás na tom bavilo a baví - ať už v procesu tvoření té inscenace, nebo při samotném hraní?
Mně se na tom líbí, že je to něco hororovýho, to je v týhle době in.
Mně se na tom nejvíc líbila ta stínohra, a že nám Katka zadala téma a my jsme si mohli vymyslet, co bysme tam chtěli přidat.
Mně se líbilo, jak jsme vytvářeli ten náš převlek, ty trička. Přinesli jsme si z domu černý obleky a nabarvili jsme to Savem.
Mě prostě baví všichni tihle lidi, že jsou zábavní a dá se s nima pracovat.
Mě na celý tý Polednici nejvíc bavily ty trička.
Mě baví na tý Polednici všechno, hlavně jak vytváříme různý kostýmy a tak a jak se všichni zasmějeme, když to všichni hrajem.
Mě baví v tý Polednici, jak jsme do toho přidali tu básničku (Erbenovu, pozn. redakce) tak, že můžeme říkat i náš text i tu básničku.
Mě baví, že se u toho vždycky nasmějeme.

Kolik je vám let?
Od osmi do dvanácti.

Autor: K. Rezková