Takzvaná „Lidická kauza“ očima historiků

Jak uvedl ve svém hlášení sepsaném téhož dne velitel buštěhradské četnické stanice Vojtěch Babůrek, jmenovaná byla předvedena, protože „bylo zjištěno“, že jde o Židovku, která svůj původ skrývá a nenosí židovskou hvězdu, jak je předepsáno. Proto byla předána kladenskému gestapu a 17. srpna 1942 zavražděna v Osvětimi. Jen o několik hodin později dorazilo gestapo přímo do Lidic. Tentokrát proto, že dospělo k závěru, že pachateli atentátu mohou být lidičtí občané Josef Horák a Josef Stříbrný, působící tehdy jako důstojníci čs. armády ve Velké Británii.

V noci ze 3. na 4. června 1942 okupační bezpečnostní složky provedly v Lidicích rozsáhlou pátrací akci, při níž byli pozatýkáni takřka všichni rodinní příslušníci obou důstojníků (zastřeleni byli 16. června 1942 v Praze-Kobylisích). O necelý týden později byla obec Lidice obklíčena, muži a chlapci starší 15 let zastřeleni v zahradě Horákova statku, ženy odeslány na doživotí do koncentračního tábora a většina lidických dětí (celkem 88 ze 105) zavražděna. I tyto nepředstavitelné hrůzy, jimž byli obyvatelé Lidic vystaveni, mohly v konečném důsledku přispět k tomu, že se informace o Štěpánce Mikešové vytratily z obecného povědomí. Svůj podíl na tom zřejmě měla i ta skutečnost, že Štěpánka Mikešová z Lidic nepocházela, neměla zde příbuzné ani děti a žila zde pouhé tři roky.

Veřejnost byla s osudem Štěpánky Mikešové výrazně seznámena 10. června 2019. Česká televize tehdy při příležitosti 77. výročí vyhlazení Lidic odvysílala reportáž „V předvečer tragédie“, jejíž autoři vycházeli z informací obsažených v knize PhDr. Vojtěcha Kyncla, Ph.D. „Lidice – Zrození symbolu“, vydané již v roce 2015 nakladatelstvím Academia. Autor v ní na straně 437 uvádí, že občanka Lidic Alžběta Doležalová 2. června 1942 oznámila protektorátním četníkům ze stanice v Buštěhradu, že její podnájemnice Štěpánka Mikešová je židovského původu, což současně označil za „vrchol udavačství ve své nejodpornější podobě“. Česká televize tyto informace nekriticky převzala, aniž zohlednila skutečnost, že již krátce po vydání výše zmíněné publikace se v české historické obci objevily nesouhlasné reakce na tento autorův závěr. Proti němu se veřejně nejvýrazněji vymezil odborník na období heydrichiády Mgr. Vojtěch Šustek, Ph.D., mimo jiné spoluautor mimořádného 44 dílného dokumentárního seriálu České televize „Heydrich – konečné řešení“ a autor rozsáhlé pětisvazkové edice historických dokumentů „Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava“, která vznikla na půdě Archivu hlavního města Prahy.

V reakci na odvysílanou reportáž se obec Lidice spolu s přeživšími obrátila jak na Českou televizi s prosbou o nápravu vzniklé situace, tak na Památník Lidice s žádostí, aby se přeživších v této věci zastal. Ti celou záležitost vnímali velice senzitivně mimo jiné i proto, že z udavačství obviněná Alžběta Doležalová byla maminkou jednoho z tehdy dosud žijících lidických dětí – paní Marie Šupíkové. Ta přitom v rámci represálií okupantů ztratila nejen otce, zastřeleného 10. června 1942 v Lidicích, ale i bratra zavražděného 16. června 1942 v Praze-Kobylisích a konečně i z údajného udavačství obviněnou maminku, která zemřela v důsledku věznění v koncentračním táboře Ravensbrück 9. prosince 1946 v krčské nemocnici v Praze.

Tehdejší vedení Památníku Lidice konstatovalo, že závěrům PhDr. Vojtěcha Kyncla, Ph.D. plně důvěřuje, což následně způsobilo hluboký rozkol s vedením obce Lidice a většinou přeživších. Spor eskaloval na podzim 2019, kdy přeživší lidické děti veřejně deklarovaly ukončení spolupráce s Památníkem Lidice, a v lednu 2020 vyvrcholil rezignací ředitelky Památníku Lidice Mgr. Martiny Lehmannové. Záhy poté zahájila část médií i politiků sérii útoků proti vedení obce Lidice, přeživším i proti těm, kdo se pokoušeli Lidice bránit s poukazem na to, že dochované historické dokumenty neumožňují dojít k tak kategorickému závěru, jaký prezentoval PhDr. Vojtěch Kyncl, Ph.D. ve své knize i v reportáži České televize. Během několika málo dní se celá kauza dostala do silně emotivní a zpolitizované roviny, kdy už prakticky nikoho nezajímalo, co se v roce 1942 v Lidicích skutečně odehrálo, ani to, že se tato kauza hluboce dotýká dosud žijících lidí, kteří si prošli obrovským osobním utrpením. Hlavním tématem bylo už jen to, kdo na jaké straně nyní již hodně hlubokého příkopu stojí.

V této rozjitřené atmosféře se loni Památník Lidice rozhodl pokusit vrátit celou tehdy již nesmírně zpolitizovanou kauzu zpět na pole bádání historické obce. Bez předpojatostí a vnějších tlaků se k ní měli zodpovědně vyjádřit odborníci, kteří se danému historickému období našich dějin dlouhodobě věnují. Za tímto účelem bylo osloveno 10 renomovaných českých a slovenských institucí s žádostí o odborné vyjádření k celému případu (Příloha č. 1). Památník Lidice v této souvislosti vyjadřuje velkou lítost, že podobný krok nebyl učiněn již krátce po 10. červnu 2019, kdy celá kauza propukla, a kdy pravděpodobně ještě existovala reálná šance celou věc udržet ve věcné a nevyhrocené rovině. 

Osloveny byly jak historické ústavy a univerzity, tak i muzejní a paměťové instituce, aby složení odborníků, kteří se budou tématu věnovat, bylo co nejreprezentativnější. Dopisy Památníku Lidice tak směřovaly k ředitelům Historického ústavu Akademie věd České republiky (prof. PhDr. Martin Holý, Ph.D.), Historického ústavu Slovenské akademie věd (PhDr. Slavomír Michálek, DrSc.), rektorům Univerzity Karlovy v Praze (prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc. MBA), Univerzity Palackého v Olomouci (prof. Mgr. Jaroslav Miller, M. A., Ph.D.) a Univerzity obrany v Brně (brig. gen. Ing. Bohuslav Přikryl, Ph.D.), ředitelům Památníku Terezín (PhDr. Jan Roubínek), Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze (Mgr. Zdeněk Hazdra, Ph.D.), Muzea Slovenského národního povstání v Banské Bystrici (PhDr. Stanislav Mičev, Ph.D.), Muzea paměti XX. století v Praze (Jiří Šesták, Ph.D.) a Vojenského historického ústavu v Bratislavě (plk. Mgr. Miloslav Čaplovič, Ph.D.). Právě proto, aby nemohly být výsledky odborných expertíz jakkoliv zpochybňovány, nebyl osloven pražský Vojenský historický ústav, kde současný ředitel Památníku Lidice třiadvacet let působil a má zde profesní i osobní vazby.

V zájmu zajištění maximální objektivity byli ředitelé výše uvedených institucí a rektoři všech tří oslovených univerzit požádáni, aby dle svého vlastního uvážení vybrali dva své kolegy, kteří se danou problematikou zabývají a požádali je o vypracování odborných posudků. Na výběr konkrétních odborníků tak neměl Památník Lidice žádný vliv a s jedinou výjimkou, která bude zmíněna dále, jejich výběr nijak nerozporoval. Jména zpracovatelů nebyla rovněž nikde zveřejněna, aby nemohlo dojít k ovlivňování závěrů jejich práce „zvenčí“. Od předání podkladů (publikace, kopie historických dokumentů) již Památník Lidice s hodnotiteli až do odevzdání posudků nijak nekomunikoval. Všichni historikové byli dopředu upozorněni, že jimi dodané posudky budou zveřejněny v plném rozsahu a bez jakýchkoliv úprav. To také nyní Památník Lidice činí. 

Památník Lidice předpokládal, že vzhledem k oslovení 10 institucí obdrží dvě desítky posudků, které budou představovat dostatečně reprezentativní pohled na řešenou problematiku. Nakonec bylo Památníku Lidice dodáno posudků 13. Tři z oslovených institucí se totiž do jejich vypracování nezapojily. Vojenský historický ústav Bratislava svou účast odmítl s odůvodněním, že nedisponuje specialisty, kteří by se byli schopni k problematice relevantně vyjádřit (Příloha č. 2). Univerzita Palackého v Olomouci odmítla své zapojení s odůvodněním, že se ve věci nechce angažovat, protože jde o zpolitizovaný případ, který již byl odborníky dostatečně zpracován (Příloha č. 3). Třetí oslovenou institucí, která nakonec posudky nevypracovala, byl Historický ústav Akademie věd České republiky. Jeho ředitel, prof. PhDr. Martin Holý, Ph.D. nominoval za instituci dva historiky, přičemž jedním z nich byl PhDr. Vojtěch Kyncl, Ph.D. Vzhledem k tomu, že pan ředitel svou nominaci i přes obratem zaslanou prosbu Památníku Lidice odmítl změnit a druhý z nominovaných historiků se ze zpracování posudku omluvil z vážných zdravotních důvodů, kmenová instituce PhDr. Kyncla, Ph.D. se tak na vyjasnění případu bohužel nepodílela (Příloha č. 4).

Zpracovatelé dostali k využití kopie veškerých historických dokumentů, které měl Památník Lidice k dispozici, stejně jako knihu PhDr. Vojtěcha Kyncla, Ph.D. „Lidice – Zrození symbolu“ (nakladatelství Academia, Praha 2015), reakci na ni z pera Mgr. Vojtěcha Šustka, Ph.D. na stránkách Slánského obzoru (Nepravdivé obvinění z udavačství lidické ženy Alžběty Doležalové. In: Slánský obzor, roč. 25, 2017) i následnou odpověď Vojtěcha Kyncla na jeho vyjádření („Nepravdivé obvinění lidické ženy“ Alžběty Doležalové a „rafinovaná lež“ strážmistra Ressla? A kam se poděla oběť? In: Slánský obzor, roč. 26, 2018). Kromě toho mohli využít pro vytvoření posudku jakékoliv další historické dokumenty, dle svého vlastního uvážení. Oslovení odborníci rovněž neobdrželi žádné konkrétní zadání, pokud jde o rozsah posudku a jeho formu. 

Pro Památník Lidice bylo klíčové nalézt odpověď na otázku, zda je možné Alžbětu Doležalovou z Lidic žijící do 9. června 1942 v č. p. 93 označit s naprostou jistotou a bez jakýchkoliv pochybností za udavačku, tak jak to ve své knize učinil PhDr. Vojtěch Kyncl, Ph.D. 

Ve stanoveném termínu, tedy do 30. listopadu 2020, který byl z objektivních důvodů (na žádost několika zpracovatelů) prodloužen do konce února 2021, dorazilo do Památníku Lidice celkem 13 posudků (Přílohy č. 5-17). Kromě nich Památník Lidice zveřejňuje i posudek čtrnáctý, vypracovaný JUDr. Františkem Šístkem, který byl řediteli Památníku Lidice zaslán individuálně již na konci února 2020, a to bez předchozího oslovení (Příloha č. 18). Nicméně vzhledem k tomu, že byl vypracován bývalým sekretářem Komise pro stíhání nacistických válečných zločinců, považuje ho Památník Lidice za natolik relevantní, že se s ním rozhodl seznámit veřejnost. 

Kromě něj byly Památníku Lidice dodány posudky následujících historiček a historiků: za Univerzitu Karlovu v Praze doc. PhDr. Jany Čechurové, Ph.D. a PhDr. Petra Koury, Ph.D.; za Univerzitu obrany v Brně Mgr. Tomáše Řepy, Ph.D. a Aleše Binara, Ph.D.; za Ústav pro studium totalitních režimů v Praze PhDr. Stanislava Kokošky, Ph.D. (působícího současně i na Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky) a Mgr. Jana Vajskebra; za Památník Terezín doc. PhDr. Vojtěcha Blodiga, CSc. a PhDr. Ivany Rapavé, Ph.D.; za Muzeum paměti XX. století PhDr. Jana Kalouse, Ph.D.; za Historický ústav Slovenskej akadémie vied PhDr. Martiny Fiamové, Ph.D. a PhDr. Michala Schvarce, Ph.D. a za Múzeum Slovenského národného povstania v Banské Bystrici PhDr. Michala Uhrina, Ph.D. a Mgr. Juraje Lepiše, Ph.D.

Při zpracování posudků postupovali jejich autoři naprosto individuálně. Někteří se zaměřili na detailní zkoumání pravosti předložených dokumentů, jiní zasazovali tragické lidické události do širšího dobového rámce, někteří opatřili svůj posudek poznámkovým aparátem, jiní vytvořili posudky poměrně stručné. Někteří se podrobně věnovali i základním pravidlům historikovy práce, zejména pak kritickému hodnocení pramenů. Historik totiž musí u každého dokumentu zkoumat nejen to, co obsahuje, ale také kdo, kdy a za jakým účelem ho vytvořil.

Památník Lidice původně předpokládal, že všechny posudky i kopie relevantních dokumentů na svých webových stránkách zveřejní koncem března 2021. Právě v té době však 22. března 2021 bohužel náhle zemřela paní Marie Šupíková, které se celá záležitost osobně hluboce dotýkala. Památník Lidice se proto rozhodl z pietních důvodů zveřejnění odložit na dobu pozdější. Dnes plní svůj slib a zveřejňuje zde všechny posudky i relevantní materiály, aby si kdokoliv mohl na věc utvořit vlastní názor. K tomuto průvodnímu textu je přiloženo 14 posudků shromážděných Památníkem Lidice, kopie dochovaných dobových dokumentů a podstatné texty PhDr. Vojtěcha Kyncla, Ph.D. a Mgr. Vojtěcha Šustka, Ph.D. věnující se této kauze.

Z posudků, které Památník Lidice obdržel, se se závěry PhDr. Vojtěcha Kyncla, Ph.D. ztotožnil pouze jediný. V tuto chvíli, pokud nebudou objeveny a předloženy nové, dosud neznámé historické dokumenty, proto nelze Alžbětu Doležalovou kategoricky vinit z podílu na udání její židovské podnájemnice Štěpánky Mikešové. Památník Lidice tímto považuje věc ze své strany za uzavřenou.

PhDr. Eduard Stehlík, Ph.D., MBA
ředitel Památníku Lidice