Jaroslav Maštalíř, nar. 4. 6. 1925

 

Jaroslav MaštalířZase je červen, měsíc zázraků, Země po ročním putování vklouzne co nejblíže ke svému životadárci, a není radostnějších návratů, než jsou návraty Slunce, neboť dny triumfují nad nocí a světlo nad tmou, jásejme, přátelé, lidické svahy s údolíčkem  potoka připomínají malebnou barokní křivku, ano, jsme v české krajině, třebaže čas odměřují protektorátní hodiny, a  všude kolem rozevírající se obzory plné jasu a převysoké nebe nad hlavou… A protože synové jdou ve stopách otců,  Jaroslav Maštalíř, druhorozený v  rodině lidického obchodníka se smíšeným zbožím Františka Maštalíře a jeho ženy Marie, už pátý den sedmnáctiletý, zmítán rozbolavělým mládím a před očima červnové zjevení – nahá horká dívčí těla pokrytá rozpuklými růžemi, tedy Jaroslav, dosud pevně sevřený čaromocnými silami, jež se teď na začátku měsíce už  napínají k slunovratu a k divoké svatojanské noci, a zmožený vášní, po níž touží, ale která se nedostavuje, Jaroslav si v lidickém domku číslo popisné 31 uvědomí,  že se nemůže stále zmítat v rozechvění a vzrušení, jež s červnem přicházívá – a přivolá si praktický kupecký život  svého otce, vyjde ven, na buštěhradskou silnici,  a doufá,  že si  poněkud zchladí hlavu.

Zamíří vzhůru ke hřbitovu, ale klid nenachází, obrátí se, roztržitě hledí před sebe, za dřevěným plotem se krčí rozlehlá střecha jeho rodného stavení, napravo žijí Strakovi a Čermákovi, nalevo manželé Pelichovští, pod Maštalířovými se zvedá domovní štít se dvěma okénky přívětivými jak lidské oči, tam bydlí Suchánkovi, a ještě kousek dál bílá patrová fara a majestátní stavba svatomartinského kostela…  bože můj, samí dobří lidé, samá vlídná místa, ale Jaroslavovo nitro je i nadále zjitřené a bolí a nenaplněná touha dotírá, nějaký pevný bod, přikazuje si, chytit se něčeho konkrétního.  

A protože synové jdou ve stopách otců, vybaví si vysoký,  jedinečný historický most železniční dráhy, postavený roku 1872 v otcově rodišti, v Podlešíně, vzdáleném od Lidic necelých dvacet kilometrů. Jak to táta říkal, když mě tam kdysi vodil? Tenhle most vyrůstá ze zdejší tisícileté knovízské kultury, říkal,  proto má mimořádnou moc. Slušného člověka, který se pod něj postaví a vysloví nemarnivé přání, dovede k jeho cíli, ano, tak to říkal. Mám tam běžet, mám se tam postavit – ale co bych si vlastně přál? ptá se Jaroslav. Abych dostal výuční list, aby mě  vzali na průmyslovku, abych ji dokončil, abych našel zaměstnání, aby … Hlouposti! Směšné, bezvýznamné, nicotné malichernosti! Je přece červen, měsíc zázraků, dny planou, napínají se k slunovratu a k divoké svatojanské noci a Jaroslavovi bylo před pěti dny sedmnáct, už ví, co je to za  čaromocné síly, které ho svírají, a proč duše bolí, už ví, co by si přál – natáhne ruku a chce se dotýkat nahého horkého dívčí těla pokrytého rozpuklými růžemi… a plátek po plátku ty růže rozebírat. Byl natolik vzrušený, že si neuvědomil, že se dlouhý červnový den v Lidicích už schoulil do nastupující tmy. A že se k severnímu okraji obce sjíždějí nadlidé, kteří ho zbaví jeho trýzně.