Václav Kubela, nar. 24. 7. 1872

Lidický statek číslo popisné 14, stojící v přímém sousedství se statkem Stanislava Horáka, sice vlastnila Anna Nováková, ale Kubelů tam žilo několik. Majitelka si totiž za  správce vybrala  Rudolfa Kubelu, narozeného roku 1909, který se vyučil zedníkem, ale práce plná prachu a vápna neprospívala jeho zdraví, a tak se přihlásil na hospodářskou školu ve Středoklukách. Ostatně, paní statkářka věděla, proč svěřila správu svého majetku  muži vybavenému příslušnou kvalifikací, o třiatřicet let mladšímu než  ona.  

Seniorem a uznávanou hlavou rodiny Kubelovy, usazené na tamější usedlosti, byl Václav Kubela. Po celá desetiletí sjížděl do nedalekého dolu  jako horník, a ani nyní, už na penzi, nedokázal jen přihlížet se svěšenýma rukama. A říkal s oblibou: Kdyby za mnou docela náhodou nějaká práce nepřišla, najdu si ji  sám. Bylo až obdivuhodné, že právě nejstarší lidičtí muži – Emanuel Kovařovský, původně horník, poté úspěšný hospodář,  nebo František Hejma, někdejší cestář, pak majitel usedlosti vybudované vlastním přičiněním, či farář Josefa Štemberka – vynikali překvapivou činorodostí. Václav Kubela byl mladší než tři jmenovaní, narodil se „teprve“ roku 1872,  ale měl dostatek zájmů, jež – podpořeny dovednostmi –  nacházely v praktickém vesnickém životě uplatnění. A pokud Kubela nejstarší rád poznamenával, že vlastně dělá jen to, co ho baví, měl pravdu, a přitom  se dokázal zabývat různými řemesly  nejednou od rána do večera. Patřila mezi ně i zedničina, svým způsobem rodové  znamení.  Na statku Anny Novákové totiž pobýval další vyučený zedník,  rovněž Václav Kubela, avšak narozený roku 1923. 

A právě zednická profese bývala předmětem přátelského  hašteření, jež mezi dvěma bývalými horníky, Kubelou seniorem a Františkem Radostou,  občas propuklo. „Tak co, už jste omítli tu zeď?… Na statku zedníků jak naseto, a kde nic tu nic,“ začínal obvykle provokovat Radosta. „Hleď si svýho,“ odbýval ho Kubela. „Musím na tebe dohlížet, jsem starší než ty,“ popichoval  Radosta. „O půl roku, to je toho… A  když pořád meleš o té zdi, neměj obavy. Máme ji v merku. Taky na ni dojde,“ ohrazoval se začátkem června roku 1942 Václav Kubela, tehdy téměř sedmdesátiletý. 

Řeč šla o zdi stodoly Anny Novákové, která zasahovala do zahrady sousedního statku, tedy Stanislava Horáka. Už na ni nedošlo. Než k ní stačili Kubelovi přistoupit se zednickou lžící v ruce, stáli před ní všichni lidičtí muži a hleděli do tváří svých vrahů.