Josef Doležal, nar. 6. 4. 1927 a Josef Nerad, nar. 13. 4. 1927

Na jiném místě této knihy se zmiňujeme, že lidický dům číslo popisné 93 byl nejseverněji položeným zdejším stavením, takže k němu zabijáci, kteří do obce vtrhli ze severu, po buštěhradské silnici, dorazili nejdříve. Proto z něj vyhnali jeho obyvatele, manžele Josefa a Alžbětu Doležalovy a jejich děti Josefa a Marii,  jako první z občanů Lidic, ještě před půlnocí 9. června 1942. Paní Marie Doležalová-Šupíková připomene mnohem později, že ji – tehdy ještě ne desetiletou – maminka oblékla do skořicového kabátku s bílým kraječkovým límečkem a obula ji do pěkných bílých letních bot, a to je rovněž důkaz, že hrůzné chvíle byly vymknuté z  běžného života a naplněné rozháranou myslí. Němečtí nadlidé vedli Doležalovy dolů z kopce ke statku Stanislava Horáka, na jeho dvůr. Stáli tam – ještě všichni čtyři společně – několik hodin. Když vojáci začali přivádět další lidické muže, tatínka Doležala od rodiny oddělili. Muž zůstal s muži. Maminka s oběma dětmi – stejně jako všechny ženy a děti – putovala do budovy školy. 

Nervózní zmatek, úzkost  a strach, jež ve škole panovaly, dolehly i na patnáctiletého Pepíka Doležala. Stáhl se do sebe, nezajímal ho nikdo. Ani stejně starý Pepík Nerad, který se tam objevil s matkou, se starší sestrou Věrou a mladším bratrem Antonínem. 

Příliš si nevšímali  jeden druhého ani v kladenské reálce, třebaže si za normálních okolností měli vždycky co říct.  Ale školní tělocvična s podlahou pokrytou slámou v  oněch dnech ke kamarádským setkáním nevybízela. Tíseň tří set žen a dětí, jež tady od středečního rána do pátečního večera čekaly na svůj ortel, ještě prohluboval pláč nejmenších a naléhavé otázky starších, které hlasitě zaznívaly pořád znova a znova. Ale sotva byl k utišení ještě ne třítýdenní Pavel Horešovský,  ještě ne dvouměsíční Jiří Pitín, ještě ne čtyřměsíční Jiří Müller…  A kdo mohl odpovědět čtrnáctiletým dcerám či synům, kteří se ptali – maminko, co s námi bude? 

Zatím se krutovládci o situaci v tělocvičně nezajímali. Úřadovali. Vytvořili seznam jedenadevadesáti dětí. Tři jmenované a další čtyři, jimž toho dne rovněž ještě nebyl rok, do seznamu nezahrnuli – čekal je jiný osud. V seznamu se však nevyskytli ani Josef Doležal a Josef Nerad.  Odborníci na bestialitu, proslulí svou precizností, totiž zjistili až na Kladně,  že oběma už bylo patnáct let, třebaže vskutku nedávno. A tak je z kategorie „dětí“ převedli jaksi dodatečně  do kategorie „mužů“. A dodatečně, o šest dní později než sto třiasedmdesát lidických mužů,  je  zavraždili.    

Oba se narodili téměř současně, jen s rozdílem pouhého týdne. Násilná smrt však byla důslednější, přesná jako její strůjci. Oba chlapce, nikoli muže, jak zrůdy nalhávaly světu, zasáhla  týž den a na tomtéž místě.