Antonín Kozel, nar. 6. 10. 1897

 

Lidický hostinský Josef Votruba žil s rodinou a provozoval svou živnost v domku čp. 16, který stál poblíž hřbitova při silnici směřující z Hřebče do Makotřas. Pan hostinský byl nejspíš člověk podnikavý, protože na zahradě, v těsném sousedství, postavil nové obydlí, a to pro svou starší dceru Annu, provdanou již Suchánkovou, jejího manžela a dvě dcery. Když Josef Votruba zemřel, hospodu vedla jeho žena Anna a mladší dcera Marie. Ale jen do té doby, než si Marie vzala za muže Antonína Kozla z nedalekých Bělok. Novomanžel pocházel z  tamějšího statku, a když odešel, dostal peníze a investoval je do podniku rodiny Votrubovy. Tím hospodu rozšířil a zvelebil a stal se třetím hostinským v Lidicích, spolu s Václavem Šilhanem a Josefem Šenfeldrem.  

Jistěže to novopečený živnostník neměl lehké, nejen proto, že na obec s pěti sty obyvateli připadaly tři hospody, ale i z toho důvodu, že zařízení rodu Šilhanů představuje už řadu století středisko lidického společenského  života  a  že také Šenfeldrovi si během zhruba stoleté existence své hospody získali nemalou oblibu, tím spíš, když poslední majitel Josef Šenfelder přestavěl polovinu  domu na obchod se smíšeným zbožím. A tak se Antonín Kozel – přece jen pro zdejší zákazníky nové jméno, třebaže svázán s rodinou Votrubovou – musel jaksepatří ohánět. A uspěl. Lidičtí si k němu našli cestu. Měl své štamgasty.

Možná k nim patřila i hrstka mužů, kteří se „u Kozla“ sesedli onoho tíživého večera 4. června roku 1942.  Nebylo jim do řeči a pivo se zdálo nahořklé. Před jejich očima se ještě míhali gestapáci, kteří hned zrána – na základě nešťastného dopisu, za-slaného devatenáctileté dělnici slánské továrny Palaba Anně Maruščákové, a její následné výpovědi – Lidice prohledali a zatkli členy rodin Horákových a Stříbrných. „Na začátku války se tady přece taky zatýkalo – a všichni se vrátili,“ utěšoval se nad pivem nahlas jeden z mužů. „Ale Heydrich dneska umřel, to je úplně jiná situace,“ poznamenal věcně druhý. „A Andula Horáková, v  kterym je vlastně měsíci, že ji nesebrali?“ zeptal se další, už pěkně v letech.  „Kohlíčková, sousede, vzala si Kohlíčka, už je Kohlíčková.“ „No dobře, pro mě je pořád Horáková. Tak v kterym měsíci?“ „To není důležitý,“ zazněl opět věcný tón. „Fašouni zatýkají i těhotný ženský. Je to divný, že Andulu nechali na pokoji.“  

„Tak pánové,“ třeba se do debaty vložil čtyřiačtyřicetiletý Antonín Kozel, „do mý hospody tyhle nacistický svinstva netahejte… Za pár dní, 13. června, mám svátek. Zvu vás. A můžete pogratulovat i mýmu synkovi. Jestlipak víte, co dostane? Tašku, úplně novou školní tašku mu ta naše zlatá máma koupila,“ řekl a myšlenka na rodinu vyvolala na jeho tváři šťastný úsměv. Samozřejmě nevěděl, že se svátku nedožije. A že ani šestiletý syn Antonín, který má v září vstoupit poprvé do školy, se dárku nedočká, natož školních lavic.