František Hejma, nar. 19. 9. 1893

Život ve starých Lidicích neplynul vždy v sousedské shodě, jak se obvykle líčí. Moc statkářů, kteří v rakousko-uherských časech  obci neochvějně vládli, po vzniku Československé republiky zanikla. Také v Lidicích zaznívaly sociální požadavky, zvláště když bylo zřejmé, že v mladé republice – oproti očekávání – nenajdou uspokojení všechny vrstvy obyvatelstva. Když pak v čele obce stanul poprvé v historii dělnický starosta, ves jako by se rozdělila na dvě seskupení, která se rozhodně nebratřila. Naštěstí v předválečných Lidicích měla značný vliv sociálnědemokratická strana, která dokázala poměry konsolidovat. Především se o to zasloužil její člen a dlouholetý  starosta Lidic František Hejma, řemeslník v kladenské Poldovce. 

Tento muž ztělesňoval přirozenou autoritu a těšil se úctě, uznání i oblibě. Nejspíš proto, že se plně  věnoval zájmům obce, tamějším obyvatelům, a to s ohledem na základní lidskou hodnotu, solidaritu, s níž šlo ruku v ruce – a tehdy to nebylo prázdný pojem – vlastenectví. Z takových kořenů vyrůstala jeho nezištnost a samozřejmost v práci pro druhé, která se naplno rozvinula v dobách nacistické okupace. Ze vzpomínky Hejmova  kolegy z poldovácké dílny vyplývá, že lidickému starostovi často na okresním úřadě  vytýkali, že obec odvádí malé dodávky zemědělských produktů. Starosta si toho nevšímal. Dál se snažil, aby doma v Lidicích, tedy jeho lidem, zůstalo mnohem víc, než se odevzdávalo  nacistům. A přitom ještě v zaměstnání  žertoval a rozdával dobrou náladu.    

Ale po 4. červnu 1942, kdy gestapáci zatkli v Lidicích členy rodin Horákových a Stříbrných, jako by se z Hejmy stal jiný člověk. Veselou, optimistickou povahu přemohly starosti. Musel totiž na okupační správě nebo na buštěhradské četnické stanici podávat různé výpovědi, pak následovaly výslechy ohledně Josefa Horáka a Josefa Stříbrného, podezřelých z atentátu na Heydricha. Spolupracovníci z Poldovky se začali obávat – přece jsme před ním vždycky mluvili otevřeně, neprozradí na nás něco?  František Hejma je nezradil. Potom  ho uchvatitelé  9. června ještě před půlnocí v jeho domku čp. 84 v jižní části vesnice, kousek za hřbitovem, v němž také sídlil lidický úřad, donutili, aby veškeré obecní dokumenty, peníze a taky přihlášky k pobytu odnesl  realizátorům nadcházející tragédie. Jak asi bylo osmačtyřicetiletému starostovi, který věřil v demokracii, svobodu a lidskou sounáležitost, když mu devětadvacetiletý Oskar Felk, dříve český četník, nyní říšský občan a kladenský gestapák, vzal policejní přihlášky z  rukou a vyvolával podle nich lidické muže na popravu. Ani je František Hejma nezradil. Zůstal s nimi co nejdéle – šel k smrtícím střelám jako jeden z posledních. Musel totiž potvrzovat totožnost příštích obětí, svých Lidických, o jejichž  štěstí celá léta usiloval.