Stanislav Horák, nar. 29. 10. 1897

Lidický statek číslo popisné 13 existoval již v prvním desetiletí sedmnáctého století a patřil k nejstarším zdejším selským usedlostem. Vystřídala se na něm řada majitelů, až se stal roku 1910 vlastnictvím manželů Štěpána a Antonie Horákových a posléze jejich syna Václava, který však  padl ve světové válce. Hospodářství se tedy roku 1921 ujal nejmladší syn Horákových,  Stanislav.  

Ve starých Lidicích žili další Stanislavovi bratři – v den tragédie  sedmapadesátiletý hutník Josef (čp. 72),  pětapadesátiletý řezník Štěpán (čp. 37), třiapadesátiletý dělník Bohumil (čp. 73), všichni se svými rodinami, a k nim se přiženili dva zeťové. Tehdy v Lidicích pobývalo – ve čtyřech domech – pět rodin Horákových (pátou tvořila Marie Horáková se synem Václavem, čp. 72) spolu  s  mladými Kohlíčkovými (čp. 73) a Frühaufovými se synem (čp. 37). Celkem osmnáct osob. Jeden Horák, Josef přezdívaný Pepi, syn Bohumila a Anny, chyběl. Jak jsme již uvedli v narozeninovém portrétu Bohumila Horáka, Pepi bojoval jako pilot v československé zahraniční armádě ve Velké Británii.  Právě tenhle fakt si gestapo vzalo  kromě jiného za záminku a „hledalo“ v Lidicích strůjce atentátu na Heydricha.  Víme, jak to dopadlo. A Horákovi? Z osmnácti lidí tragédii přežily jen tři ženy.  

Většina členů pěti rodin byla onoho 10. června 1942 vězněna na kladenském gestapu. A tak čtyřiačtyřicetiletý sedlák Stanislav Horák naštěstí nevěděl, že lidské zrůdy  přivedly na zahradu jeho statku kolem sedmé ráno prvních pět lidických mužů, nespoutané, bez pásky na očích, a nastavili je čelem k dvacetičlenné popravčí četě. Dvě střely do prsou, jedna do hlavy – pro každého. Pak přistoupil pohůnek a nehybným tělům vpálil z pistole novou ránu do hlavy. Jak muži padli, tak zůstali ležet. A před ně přivedena další pětice. A zase před ní další a další… Ale  Horstu Böhmemu, šéfovi sicherheitsdienstu v protektorátu, se zdálo, že likvidace probíhá pomalu, takže nařídil zvýšit počet  vraždících vojáků a oběti přivádět po deseti. A zase tři rány pro každého a jedna z pistole. A před ty ležící postaveno dalších deset ještě živých. A dalších deset a dalších…  Dokonáno – bylo ke dvanácté v poledne. Majitel půdy, na níž se zvěrstvo dělo, Stanislav Horák, naštěstí nevěděl ani to,  že hrůzné, dosud nikdy nespatřené divadlo pokračovalo následujícího dne, ve čtvrtek 11. června. Na místo přivezeni Židé, vězňové z Terezína,  a rozkaz zněl: vykopat hromadný hrob. A zatímco v blízkosti sto třiasedmdesáti mrtvých těl převraceli zem, lidické domy hořely, čpící dým se valil –  a v téhle kulise se potáceli opilí nacisté,  stříleli pobíhající drůbež a opékali si ji na skromných ohníčcích, jež si založili jaksi soukromě, neboť věděli, že po dobře vykonané práci chutná dvojnásob.

Stanislav Horák si naštěstí nemohl uvědomit ani to, že německým nadlidem stačily jen hodiny k tomu, aby statek, jenž zůstával  čtyři sta padesát let víceméně neznámý, zvelebován ovšem českými  hospodáři, navždy uvedli do světových souvislostí, a to na nejtemnější stránky lidských dějin.