Josef Doležal, nar. 7. 8. 1901

Rodák z blízkých Bělok jezdil za výdělkem do  kladenských železáren a jako mnozí Lidičtí také obdělával své políčko. Může to znít poněkud pohádkově, ale pamětníci potvrdí, že to byl muž pracovitý, pilný, také šetrný a skromný. Tyhle vlastnosti jistě rozhodly o tom, že si roku 1932 vybudoval  v Lidicích vlastními silami domek a přivedl do něj manželku Alžbětu, tehdy osmiletého syna Josefa a tříletou dceru Marii. Stavení dostalo číslo popisné 93 a bylo nejseverněji položeným tamějším  obydlím – stálo jako první na pravé straně silnice směřující z  Buštěhradu do Lidic. Doležalovi tedy zaujímali mezi  „dolňáky“, jak se říkalo obyvatelům žijícím v prostoru od návsi k severnímu okraji obce,  „nejdolňáčtější“ postavení.  A ponechme stranou fakt, že to je označení poněkud problematické, neboť skupina domků postavených nejblíže Buštěhradu, se tyčila zase už  na návrší. Zato  rodiny bydlící mezi návsí a jižním okrajem, tedy „horňáci“, si nesli své přízvisko právem: od středu obce terén stoupal ke hřbitovu a  k  Bělokům.

Josef Doležal mnoho řečí nenadělal, býval spíš málomluvný, a pokud zrovna nepobýval v kladenské huti nebo na poli, točil se kolem domku, protože vesnická stavení vzniklá svépomocí nejsou dokončená téměř nikdy. V takových chvílích se ovšem občas dával do hovoru se sousedem  Františkem Říhou, o dva roky mladším, taky huťákem, a byla to řeč vedená přes nízký plot, oddělující obě zahrádky. Co si asi tak mohli povídat? Nepochybujme o tom,  že si dovedli načechrat hrdá pírka a že se vzájemně ujistili, jací jsou chlapíci, když se zmohli na vlastní baráky.

A pak ta noc přišla. Vrazi přijížděli do Lidic od Kladna a Buštěhradu, od severu, takže obydlí Doležalů bylo nejbližší, které měli po ruce. Neváhali ani okamžik. Oba manžele, jejich patnáctiletého Pepíka a ještě ne desetiletou Marušku  vyhnali  z domu jako první z Lidických. Ještě před půlnocí, ještě v úterý 9. června 1942. Paní Marie Šupíková rozená Doležalová  nedávno vzpomínala, že ani její maminka tehdy  nechápala, co se vlastně děje. Vždyť ji na cestu oblékla do svátečního, jako na slavnost. Cesta to byla krátká – jen z kopce dolů,  na dvůr statku Stanislava Horáka. Doležalovi tam stáli několik hodin, ještě společně, ještě pohromadě. Když  vojáci začali na dvůr přivádět lidické muže, Josefa Doležala od rodiny oddělili. Maminku s Pepíkem a Maruškou dostrkali do školy, tatínka blíž k Horákově zahradě, blíž ke smrti. V té chvíli Josef Doležal nevěděl, že dům, jejž před sedmi lety postavil vlastníma rukama a na který byl pyšný, už několik hodin slouží lidským bestiím jako štáb, z něhož řídí vyhlazení Lidic.