Rodinný dům, ulice Osady Ležáků, č. p. 116

V domě najdete stálou expozici s názvem Stavíme nové Lidice, věnovanou výstavbě nových Lidic, jejich architektuře, bytové kultuře a každodennímu životu.

Expozice otevírá kapitolu přibližující osudy obce Lidice po roce 1945. Tragické vyhlazení Lidic 10. června 1942 způsobilo šok po celém světě. Okamžitě začaly vznikat pomníky a sbírky na stavbu nových Lidic. Nejvýznamnější sbírka vznikla ve Stoke-on-Trent ve Velké Británii. Po válce proběhla velká architektonická soutěž a podle plánů architektů Františka Marka, Václava Hilského, Richarda Podzemného a Antonína Tenzera byly budovány nové Lidice. Stavba probíhala za pozornosti předních politických představitelů, mj. kontroverzního ministra vnitra Václava Noska. Utopie architektonického řešení se setkávala s realitou politiky i každodenního života. Expozice Stavíme nové Lidice je tak významným příspěvkem nejen pro poznání poválečných dějin architektury a designu, ale poodkryje i dosud stále málo zmapovanou historii a politické pozadí poválečné obnovy Československa.

Stálá expozice v rodinném domě č. p. 116 využívá autentického prostoru jednoho z původních domů, který vznikl v rámci výstavby nových Lidic po roce 1945.

Expozice je pomyslně rozdělena do dvou zón. První zónou je původní bytový prostor, kde se návštěvník ocitá v interiéru přelomu 50. a 60. let 20. století. Interiéry jsou vybaveny původním, restaurovaným nábytkem, který většinou darovali lidičtí obyvatelé. Navštívit tak lze obývací pokoj s jídelním koutem, kuchyni se spižírnou, koupelnu s toaletou a ložnici rodičů. Základní vybavení, které obsahoval každý dům, dodával do Lidic národní podnik Nový byt. Nábytek byl navržen podle zásad dávno formulovaných například ve výrobě U. P. závodů ve 20. letech. Sektorový nábytek byl geniální díky své variabilitě, možnosti doplňování o jednotlivé kusy, které potom k sobě perfektně zapadaly, bylo možné je přistavovat k sobě, stavět do sloupu na sebe nebo je využít jen samostatně. Adekvátně ke způsobu a četnosti používání, ale také vzhledem k menší reprezentativnosti, byl upraven kuchyňský nábytek. Na více namáhaných površích, jako je odkládací plocha u kuchyňského kredence, byly použity moderní plastické hmoty. V ložnicích byly umístěny vysoce funkčně uspořádané vestavěné šatní skříně, které využívaly prostoru beze zbytku až po strop pokoje.

Vybavení interiérů domů v Lidicích navázalo na dvě výstavy bytové kultury, které se prezentovaly v protektorátu v době válečné: Bydlení (1942) a Lidový byt (1943). Do doby těsně před koncem války spadá i návrh sedací soupravy od architektů Karla Koželky a Antonína Kropáčka, kteří ji vytvořili v rámci svého podniku České umělecké dílny. Soupravu tvořily tři různé typy křesel a kulatý konferenční stolek se skleněnou krycí deskou. Do lidického interiéru pak byla dodávána dvě stejná nižší křesílka s odnímatelným polstrováním, sedákem a zády vyplétanými popruhy a s mírně zvlněnými područkami. Doplněná byla kávovým stolkem. V roce 1946 byl tento soubor oceněn stříbrnou medailí na milánském Trienále. Na stejném principu vyplétání sedací konstrukce a samostatných polštářů byla konstruována jídelní sedací souprava o čtyřech židlích a jedné lavici, doplněná rozkládacím jídelním stolem.

Druhou zónou expozice jsou záměrně vizuálně nenápadné panely. Ty lze vysunout z prostoru za krycí deskou. Na panelech je zpracovaná tematika výstavby nových Lidic, zdejšího pietního území, Růžového sadu apod. Texty se věnují rovněž architektonické soutěži na výstavbu obce, což byla první veřejná architektonická soutěž v poválečném Československu, a je zde tematizována společenská úloha výstavby nových Lidic v rámci budování nové poválečné společnosti. Z architektonického hlediska je analyzováno tvarosloví nové vesnice, hledání jejího ideálního rozložení, snaha o nalezení odpovídajícího výrazu vesnické architektury. Dalším tématem je osobnost sira Barnetta Strosse, zakladatele hnutí Lidice budou žít, které se významně na obnově Lidic podílelo. Jedná se o drobné sondy do jednotlivých projektů a jejich uskutečňování. Záměrem je divákovi přiblížit, jakým způsobem poválečná generace pohlížela na pamětní místo v národní historii a na jeho fyzickou podobu.

V původně dětském pokoji je zpřístupněna badatelna společně s knihovnou Památníku Lidice, která je zaměřená na knihy o Lidicích a Ležákách, dějiny protektorátu, literaturu k dějinám umění (literatura vztahující se k Lidické sbírce, literatura věnující se dětské tvorbě a výtvarnému projevu aj.) a také se v ní nacházejí publikace vydané Památníkem Lidice.

V podkroví se pak nalézá ještě jedna místnost, která je určená pro aktivity vzdělávacího oddělení.

Návštěvníci mohou zavítat i do přilehlé zahrady, která je řešena jako náznaková obnova původního charakteru zahrady s osázením typickými původními druhy rostlin. Oproti původní zahradě zde sice chybí užitková část (pěstování zeleniny), nicméně druhově zde nalezneme obdobné položky domácí dřevin, jako tradiční odrůdy jabloní nebo třešní, květinový záhon s růžemi a cibulovinami apod. Zahrada je propojena s přilehlou zahradou galerie.

Rodinný dům byl Památníkem Lidice zakoupen v roce 2015. Stavba od svého vzniku až do té doby neprošla žádnými významnými stavebními úpravami.

V letech 2015–2016 byla provedena kompletní rekonstrukce objektu podle projektu Ing. Julia Weniga a Ing. arch. Luboše Sekala stavební firmou Wandel Czech, s. r. o., tak aby se exteriér i interiér domu co nejvíce blížily stavu z přelomu 50. a 60. let 20. století. V roce 2017 zde byla vybudována stálá expozice, badatelna s knihovnou a prostor určený vzdělávacím aktivitám Památníku Lidice.

Celý projekt byl financován dotací z programu Správa majetku ve vlastnictví státu poskytnuté Ministerstvem kultury České republiky.

Přístupnost pro návštěvníky – pouze s průvodkyní, vstupenku lze zakoupit v recepci přilehlé Lidické galerie. Kapacita pro návštěvníky je mimo organizované programy max. 15 osob. Expozice není bezbariérová.